Naše historie



Na počátku všeho byla náhoda

     Kdybychom chtěli vystopovat prapočátky našeho divadelního uskupení, museli bychom se vrátit do podzimu roku 2003. Tehdy jsem se totiž poprvé setkal se svou nynější kolegyní a spoluzakladatelkou divadla Do Houslí Michaelou Doleželovou. Oba dva nás nezávisle na sobě vedla jakási nevysvětlitelná touha a my jsme si chtěli za každou cenu vyzkoušet, jaké to asi může být stát na jevišti a nechat na sebe koukat desítky párů neznámých očí. Její tužby byly zřejmě mnohem neodbytnější, protože kvůli nim dala dohromady partu kamarádů a s jejich pomocí přivedla na svět Spolek divadelních ochotníků Derniéra. Rozhodli se nazkoušet Vrchlického Noc na Karlštejně. K tomu jim však chybělo obsadit ještě několik rolí, a tak jsem se zašel (na doporučení jednoho svého známého) podívat na jednu ze zkoušek. Odcházel jsem z ní s rolí Karla IV., aniž bych tušil, čím jsem si ji vlastně zasloužil. Na té zkoušce jsme se s Michelou viděli poprvé. Premiéra Vrchlického veselohry byla 5. března 2004 v pardubickém divadle Exil. Konečně jsme hráli v opravdovém divadle a v opravdovém představení. Přestože jsme se před tím s nikdy neviděli, netrvalo to dlouho a stali se z nás nejlepší přátelé.

Noc na Karlštejně¨

 


Vztahy bez talentu

     Situace, která panovala v Derniéře po roce jejího fungování nás přivedla k myšlence, že bychom mohli zkusit udělat představení pouze pro dva herce. Nevěděli jsme ale, jak takovou divadelní hru sehnat, takže do našich životů poprvé vstoupila dramaturgyně Jana Pithartová. Dodala nám vhodný text a nabídla pomoc. Těžko říct, jestli jí tehdy imponovala naše mladická nerozvážnost, odvaha a svým způsobem i drzost, každopádně se od té doby stala naší nenahraditelnou  ochranitelkou a nevyčerpatelnou studnicí rad i nápadů. Dostali jsme tedy do ruky tři krátké aktovky, přičemž každá z nich se týkala partnerského soužití muže a ženy. Připsali jsme k nim čtvrtou (to proto, aby představení mohlo mít přestávku), nazvali je souhrnným názvem Vztahy bez talentu, nazkoušeli a poprvé uvedli 5. února 2005 v pardubickém Divadle 29. To byl náš první společný divadelní a vlastně i autorský počin, i když ani jednomu jsme v té době nepřikládali velkou váhu. Události pak nabrali neočekávaný směr. V srpnu jsme totiž byli za SDO Derniéra vysláni na Tyjátrfest Václava Veselého do Kutné Hory. Napsali jsme si při té příležitosti vlastní představení, které se skládalo ze čtyř krátkých aktovek a dali jsme mu název Řekl jsem 5, ale myslel jsem 10. U diváků mělo neočekávaný úspěch a my jsme si tak vysloužili pozvánku i na další ročník. Michaela ale po letních prázdninách nastoupila na Janáčkovu akademii múzických umění v Brně, kde byla přijata na činoherní herectví a Derniéra se počala pomalým, avšak nezadržitelným tempem rozpadat.

Tři zdánlivě nesourodé aktovky, které se nám podařilo spojit v celek. Výsledek jsme nazvali "Vztahy bez talentu".

 


Výročí

     Většinu roku jsme se s Michaelou neviděli a zdálo se, že je veškeré naší spolupráci konec. Obrat o 360° nastal po té, co jsem byl i já přijat na činoherní herectví na JAMU a z Kutné Hory nám přišla pozvánka na sedmý ročník Tyjátrfestu. Museli jsme tedy dát dohromady představení, se kterým bychom mohli, do domácího amfiteátru Václava Veselého, v srpnu přijet. Rozhodli jsme se, že bude úplně nejlepší, když si ho napíšeme sami a pro sebe. Nijak nám nepřekáželo, že jsme neměli nejmenší tušení, jak se taková hra píše, ani co to obnáší. Jednoho krásného červencového pátku jsme se zavřeli do malého brněnského bytečku 1+1 a v neděli na večer bylo hotovo. Komedii, která vznikla za víkend a nazkoušena byla za pět dní, jsme nazvali Výročí a 17. srpna 2006 ji odpremiérovali na zahradě Václava Veselého v rámci jeho každoroční přehlídky divadel malých forem. Padesátiminutové představení strhlo lavinu zájmu, nad kterou ještě dnes kroutíme nevěřícně hlavou a přineslo nám nominaci na pardubický Grand Festival Smíchu, který se honosí přízviskem: Přehlídka nejlepších komedií vzniklých za uplynulou divadelní sezónu. Tato nominace s sebou kromě naší nevyslovitelné radosti přinesla i nutnost vystoupit pod hlavičkou nějaké organizace či sdružení... 

Domácí amfiteátr Václava Veselého v Kutné Hoře.

 


Začali jsme chodit Do Houslí

     Vše jsme probrali a prozkoumali ze všemožných úhlů pohledů, vymysleli název i strategii a podali si žádost na ministerstvo vnitra. Ta byla oficiálně schválena 2. října 2007, což je tedy zároveň i datum vzniku našeho divadla Do Houslí. Zakládajícími členy byli Michaela Doleželová, Roman Vencl a Tereza Bucharová, která mimo jiné obstarává veškerý management našeho mini divadélka. Na první valné hromadě byli za právoplatné členy prohlášeny ještě Petra Kocmanová a Marek Příkazký, kteří byli našimi dvorními herci. V současné době to táhneme pouze ve třech. Michaela Doleželová, Roman Vencl a Marek Příkazký, to je náš všehoschopný tým. Už pod hlavičkou divadla Do Houslí jsme odpremiérovali dvě další představení, a sice autorskou komedii z divadelního prostředí Aš...naprší a uschne, se kterou jsme si opět vysloužili pozvání na pardubický Grand Festival Smíchu a v obnovené premiéře také Vztahy bez talentu. V současné už tyto představení nehrajeme a chystáme místo nich jiné projekty. Zkrátka se snažíme psát novou historii divadla Do Houslí...

Po schválení naší žádosti ministerstvem vnitra propukly spontánní oslavy takřka po celém světě.

 

Historii divadla Do Houslí dohledal, sepsal a dobovými materiály okořenil Roman Vencl

TOPlist